29.06.2017

Co vás nezabije, to vás posílí…?


Pěkná blbost, alespoň podle mě. Znám mnoho těch, co neúspěchy, prohry a problémy položily na lopatky. Jenže pak jsou tu tací jako Terry Fox nebo Mahátma Gándhí. Já tohle rčení chápu jako výzvu – možnost, jak se na svůj život dívat, když je zle: „Když mě to nezabije, tak mě to posílí!“

Kdesi jsem se dočetla, že životní štěstí je ze 40 % dáno geneticky. Vzhledem k tomu, že velká část mého příbuzenstva má od bezstarostných Buddhů poskakujících na obláčku daleko asi jako temelínský komín od Eiffelovky, nebylo to moc pozitivní zjištění. Tak jsem se rozhodla té studii prostě nevěřit. A se stejnou vírou přijímám fakt, že co mě nezabije, tím se alespoň pokusím zocelovat. Nezahořknout, nevzdat to.

Vždycky se najde někdo, kdo je na tom hůř – a zároveň to není žádná útěcha, já vím ;)

Prošla jsem si v životě pár těžkými obdobími. Když se na to dívám zpětně a srovnám to s ostatními, přijde mi, že jsem vlastně žádné pádné důvody být nešťastná neměla. Jak mi s oblibou opakoval můj nejlepší přítel (dnes už manžel): „Nejsi jediná ženská na světě, které se rozpadl vztah se dvěma dětmi. Naopak – ty jsi na tom ještě dobře, aspoň se dokážeš uživit.“ Jiným vymře celá rodina ve válce. Jiným nezachrání už x-té dítě prostě proto, že v té dané oblasti nejsou dostupná antibiotika. Nejsem ani jediná s chronickým zdravotním problémem (který jsem si navíc zavinila sama). Lidé prožijí plnohodnotný život na vozíčku, užijí si poslední rok s rakovinou.

Jenže když je vám zle, jsou vám ti ostatní ukradení. Prostě na to nemáte kapacitu.

Případně, když už na ně vzpomenete, zahrabe vás to do depresí ještě víc – co jsem to za slabocha, že si tu fňukám a lituju se, když tenhle a tamten mají mnohem horší problémy a tolik toho přitom dokážou!?

Neměli bychom se srovnávat, říká se. Dnes to vidím trochu jinak: Srovnávat se je klíčem k tomu objevit v sobě to dobré, uvědomit si pokroky. Nicméně srovnávat se má cenu jen s jednou jedinou osobou: sám se sebou.

Porovnávat se s beznohým žebrákem z indického slumu je asi tak relevantní jako srovnávat se s Paris Hilton („Ó já chudinka, narodila jsem se špatně, to ani nemá cenu se o cokoli pokoušet!“). Naopak vzpomenout si na to, kde a jaká jsem byla dřív, a uvědomit si ten rozdíl, to mě motivuje jít dál. Kdybych před lety prodělala pár milionů, těžko bych se přes to dokázala přenést a začít znova a líp. Kdyby se mi vztah sesypal už při prvním těhotenství a ne až při tom druhém, možná bych doslova skončila v blázinci. Kdybych měla zodpovědnost za desítky nepálských dětí v pubertě, těžko bych to unesla… Za pár let budu koukat na dnešní Myshu a vědět, že zkoušky, které mi život předhazuje, přichází v tu pravou chvíli – že tenkrát (dneska) bych je prostě neustála.

Pokud člověk pokrok nevidí, dělá podle mě něco zásadně špatně.

„Selhání“ vnímáme jako sprosté slovo, přirozeně se mu snažíme vyhnout. A přitom je to celé o špatné definici. Neměli bychom říkat, že „ten a ten neuspěl“, ale „ten a ten se pokusil a posunul“. Úspěch a neúspěch jsou dvě strany téže mince.

Jistě znáte citát Paula Coelha: „Když něco chcete, celý vesmír se spojí, aby Vám to umožnil.“ Někdy na to jde ovšem vesmír docela zostra: vyhodí Vás z práce, proděláte jmění, onemocníte, propadnete depresi.

Každá temná doba, každý nevydařený pokus, každé selhání… nás posouvá. A jde jen o to naučit se i v těch nejhorších chvílích umět alespoň občas vidět světýlko: Je jen na nás, jestli se rozhodneme umřít, nebo posílit.


autor článku: Mysha


novější článek starší článek

10.01.2018

Co se do knížky nevešlo: Mé dětské podnikání

Jak začíná knížka, kterou po letech odhodlávání se konečně píšu? Na hlavním autobusovém nádraží v Káthmándú, kde za pár minut potkám nejkrásnějšího Nepálce na světě, což změní život mně a následně desítkám místních dětí. Jenže abych k sobě byla upřímná, on ten můj podnikatelský příběh začal mnohem, mnohem dřív…

06.12.2017

3 životní dary, co mi dala máma (s tátou)

Ať už na sobě zkusíte jakoukoli terapii nebo sebe-rozvojovou techniku, připravte se na to, že objevíte to, co před nějakou stovkou let věděl už strejda Freud: „Všechno se to podělalo v dětství.“ Sáli jsme informace o světě kolem nás jako houby, nekriticky jsme přejímali názory nejbližšího okolí a v podvědomí si vytvořili přesvědčení, která pak formovala náš život.


© 2017 Michaela Mysha Gautam