Pro svého prvorozeného syna jsem několik týdnů byla naprd matka – dny jsem probděla v apatii, noci probrečela. Nebýt toho mléka, co ze mě tryskalo bez mého přičinění, nedávala bych mu bývala ze sebe vůbec nic. V třiadvaceti mě z bankovních dluhů musela vytáhnout maminka. Právě jsem prodělala tři miliony na nemovitostech.
Dělám jednu chybu za druhou. Pokus, omyl, pokus, omyl. Důležité je, že nestojím na místě. Jiná cesta k úspěchu a plnohodnotnému životu podle mě nevede. Když se nebudeme snažit, nikam se nepohneme. A jak se začneme hýbat, pochopitelně občas selžeme. Nikdo mě neučil, jak podnikat. Ve škole mě nepřipravili na to, jak být mámou. Dokud jsem nezažila krachující vztah na vlastní kůži, nevěděla jsem, jak se z krize vyhrabat (dnes jsme s otcem našich dětí dobří přátelé :)).
V životě neplatí, že „těžko na cvičišti, lehko na bojišti“. Život žádná cvičiště nemá.
Zastavit se, neriskovat – to je cesta, jak se vyhnout selhání. Ale je to jako stát na pouti, koukat na atrakce a žádnou nezkusit.
Pevně věřím, že všichni na světě máme dar. Něco hluboko uvnitř, to pravé já, co když dostane příležitost, má moc udělat vesmír o něco lepším. Já umím dávat práci pár lidem v Nepálu a vychovávat děti – ty svoje i několik desítek těch, co jejich rodiny odložily. Jiným jde budovat stonásobně větší firmy, v nichž najdou práci desetitisíce lidí. Tamti jsou nejlepší skladníci a tihle nejvíc prospějí jako zubaři. Někdo posune lidstvo vynálezem letadla a jiný dělá svět lepší tím, že ve školce učí děti abecedu. Bohužel mi nepřipadá, že by mnoho lidí tento názor sdílelo.
Jsme roky, desetiletí a celé životy zaseknutí v něčem, co považujeme za „ok“. Ale nenaplňujeme plně svůj potenciál, nebo ho ani neznáme. Neznáme svou vášeň a v mnoha případech se dokonce ani neobtěžujeme ji hledat.
„Tobě se to povídá,“ slyšívám. „Ty jsi zanedbatelné procento, takový život si já nemůžu dovolit, ani na to nemám ambice. Musí tady být ti chudáci, co dělají prodavačky, uklízečky a hajzlbáby, jinak by svět prostě nefungoval!“ Tak předně: znám prodavačku v lahůdkách, která miluje svou práci a cítí naplnění kdykoli nabídne zákazníkovi kousek sýra a on si pak koupí celých dvacet deka. Vážím si této ženy.
Kdyby všichni na světě začali dělat to, co chtějí dělat, nemyslím si, že by planeta přišla o popeláře a my se utopili v odpadcích (ostatně, čím se chce stát váš pětiletý syn? ;)).
A zadruhé: já nejsem žádný zvláštní druh, speciální odrůda.
Ještě před pár lety jsem si lidi, co dokázali něco jako já, stavěla na piedestal. Žila jsem v domnění, že jsou to osvícenci bez chyb a propadů.
Kdykoli jsem se cítila zle, vyhodnotila jsem to tak, že na to dosáhnout něčeho většího prostě nemám – protože ti lidi, co jsou jako já teď, v mých očích nikdy žádné pochybnosti neměli.
Pravda je ale taková, že dělat full time něco naplňujícího může kdokoli na světě (alespoň v tom západním rozhodně!). A chceme-li dokázat „velké věci“, mějme na paměti slova Richarda St. Johna, který studoval úspěch sedm let: „Když pracujete s vášní, peníze přijdou.“ Dříve či později se dostaví i úspěch.
My, co jsme to v očích společnosti „někam dotáhli“, jsme pořád jen lidé. Jsou dny, kdy hned z rána potřebuju panáka. Dvakrát v životě jsem byla na antidepresivech (jedním z těch období je teď, když to píšu ;)). A ano, občas dokonce křiknu na své děti!
Když to ale vezmu kolem a kolem, jsem ráda za život, který žiji – a vím, že jsem na cestě k nekonečné vděčnosti. Cítím naplnění – nejen ve chvílích „po práci“, ve volném čase. Vlastně jsem koncept volného času nikdy moc nepochopila. Máme přece jen jeden život a pořád jsme to my, ať už v práci, s rodinou, s partnerem nebo sami. Myslím, že je přímo naší povinností (k bohům, vesmíru, přírodě… říkejte tomu, jak chcete) být tady na světě sami sebou – ve „volném čase“ i v práci.
Jenže to není jen tak. Prakticky od narození nás okolí učí, jak se potlačit: „Nebreč!“ „Nehádej se s Pepíčkem!“ „Hlavně měj samé jedničky!“ „Studuj!“ „Nestuduj už!“ „Najdi si dobře placenou práci!“ „Starej se o děti!“ Když se rozhodneme vystoupit z předem nalajnované cesty, je to jako sjet ze silnice do příkopu. Zpočátku jsme tam sami, bloudíme v polích, přes hrboly a výmoly, než najdeme tu svoji rychlostní vozovku – mnohem pohodlnější a přímější, než byla ta původní. Kotrmelce, problémy a selhání k tomu patří. Nikdy se jich nezbavíme. Až se zase rozhodneme sjet a hledat dálnici, budeme to opět muset vzít přes pole a lesy.
A proto sdílím své neúspěchy a selhání – protože jsou prostě normální.
autor článku: Mysha
Jestli chceme udělat svět trochu hezčím místem k žití, máme jedinou možnost. Pracovat na sobě a tak uzdravovat svou duši, vztahy k blízkým a potažmo společnost. Jít příkladem a inspirovat sami sebou :) Jiná cesta ke změně není. V tom se jednoznačně shodnu s Lucií, mou dlouholetou koučkou, kamarádkou a mámou, která (mimo milionu dalších aktivit :)) vydala bestseller o rodičovství.
