Lucie Königová: „Děti jsou mými největšími učiteli.“

Jestli chceme udělat svět trochu hezčím místem k žití, máme jedinou možnost. Pracovat na sobě a tak uzdravovat svou duši, vztahy k blízkým a potažmo společnost. Jít příkladem a inspirovat sami sebou :) Jiná cesta ke změně není. V tom se jednoznačně shodnu s Lucií, mou dlouholetou koučkou, kamarádkou a mámou, která (mimo milionu dalších aktivit :)) vydala bestseller o rodičovství.

Proč podle tebe jako rodiče se svými dětmi někdy „bojujeme“? Víš co myslím… Takový ten pocit… Proč to sakra nejde tak hladce, jak jsme si představovali?! :)

Tlačíme. Chceme vše hned. Jsme ve stresu a často sami se sebou nejsme spokojení. Jako rodiče se domníváme, že bychom měli vše vědět. Raději prosazujeme naše pravdy, než bychom přiznali, že něco nevíme. Co říkají děti pro nás není důležité. Vnímáme je jako malé a neschopné.

Troufám si říct, že ve většině případů to myslíme dobře. Máme pocit, že musíme vše zajistit, že je všechno na nás. Tím ale vytváříme stres, který přenášíme na děti. Tak paradoxně vzniká boj. Kdo z koho. 

Nejsme trpěliví, neumíme děti skutečně vnímat. Potřebujeme mít poslední slovo. Týká se to rodičů a dětí bez ohledu na věk. V zásadě podobné problémy mají rodiče s tříletými i třicetiletými dětmi. Občas ke mně chodí na konzultace i padesátileté „děti“, které neví, jak se vyrovnat s tím, že je jejich osmdesátiletí rodiče stále poučují. 

Dá se to nějak změnit? 

Vše se dá změnit, když se pro to rozhodnu. 

Základní je, si jako rodič připustit, že mohu něco dělat špatně. Potom si musím odpustit. Pomůže, když si uvědomíme, že i když jsme třeba vždy nedělali pro své děti to nejlepší, nedělali jsme to ve zlém, ale protože jsme si mysleli, že právě tím jim prospějeme nejvíc. Naše děti nám odpustí naše chyby, jenom je musíme umět přiznat. V jejich očích naše hodnota naopak vzroste. 

Proč ses na téma výchovy dětí rozhodla napsat knihu? 

Den co den, klient za klientem, stále vidím a řeším opakující se problémy v životech lidí, které vznikly „negramotným“ přístupem jejich rodičů v dětství. Spoustu jsem toho vypozorovala i sama na sobě, jak v roli dcery, tak matky. Kolem sebe zřetelně vnímám, že rodiče stávajících malých dětí tyto omyly dokola opakují a jedou ve stejných automatech, jako jejich rodiče, i když se jim to samotným v dětství nelíbilo. Cítila jsem touhu pomoci zastavit generační destruktivní předávání mentálních vzorců a pomoci tak regeneraci v rodinách a přístupu k dětem. 

(Ne)Gramotný rodič je součástí mojí knihovny od doby, co jsi ho vydala. Napovíš, co můžou čtenáři čekat?

Kniha je psaná velmi prakticky a má mnoho pomůcek k okamžitému zapracování. Je tam místo pro Vaše vlastní poznámky, odpovědi na zkoumavé otázky, Vaše reakce na náměty k zamyšlení…

Jsem andragog, což doslova znamená „učitel dospělých“. S nadsázkou se tedy dá říct, že jsem napsala učebnici :) Vlastně je to taková učebnice štěstí v rodinném životě. Udělala jsem vše pro to, aby kniha byla příjemná a zábavná. Je pro lidi, kteří se chtějí něco naučit, mají rádi sebe-rozvoj, hledají inspiraci, nebo by si rádi potvrdili, že je u nich vše v pořádku. 

Slyšela jsem názor, že (Ne)Gramotný rodič by měl být součástí povinné četby ve školách. Jedna čtenářka mi řekla, že by uvítala, kdyby na základě mé knihy zavedli i nový předmět ve škole. Moje práce je o motivaci, inspiraci a námětech, jak věci v životě dělat jinak, nebo jak je nedělat, abychom se zbytečně netrápili. Jsem vděčná, že se mnou souzní tisíce lidí a vážím si každé zpětné vazby.

Máš dvě dospělé, krásné, zdravé, úspěšné děti. A hlavně – máš s nimi úžasný vztah. Jsi vlastně ztělesněním snu každé matky :) Prozraď nám něco o své vlastní cestě a jejích temných údolích?

Myslela jsem si, že jsem rozená matka. Pak jsem se jí stala doopravdy a rychle jsem začala vnímat, že moje nastavení z původní rodiny nebylo v mnohém vůbec dobré. Byla jsem hodně přísná, potřebovala jsem mít poslední slovo a kontrolu. 

Všechny rodičovské omyly, o kterých píšu v mé knize, jsou většinou právě ty moje. 

Naštěstí jsem od přírody hodně empatická, takže jsem záhy začala vnímat, jak děti na můj rodičovský přístup reagují. Včas mi došlo, že když pojedu dál ve starém nastavení, tak v dětech „zlomím“ jejich vlastní osobnosti a náš vztah nebude dlouhodobě fungovat. Cítila jsem, že se mi budou vzdalovat, nebo že je v dospělosti dokonce můžu ztratit, protože jim se mnou nebude dobře.

Začala jsem měnit sebe i svůj přístup k dětem. Začala jsem „dodržovat“ rodičovské principy, o kterých píšu v knize. A najednou nám v tom všem bylo dobře. Mé děti byly a jsou moji největší životní učitelé. I puberta proběhla v klidu. Věřím, že když se naučíme děti vnímat a respektovat jejich originalitu, tak s námi nebudou bojovat. Nebudou se potřebovat násilím vymezovat, ale přirozeně dozrají, vyspějí a dospějí.

Takže u tebe se žádné drama nekonalo? Po uvědomění si svých chyb šlo vše jako po másle? 

Prošla jsem si temným údolím. Myslím, že to k životu patří. Odešla jsem od bývalého manžela a tím jsem vlastně zapříčinila „rozpad“ rodiny. Tehdy mi plně nedocházelo, jak nefunkční a tedy prakticky rozpadlá už rodina byla. Těžkým obdobím jsme si procházeli několik let. Bála jsem se vidět, že nás náš rodinný model nedělá šťastnými a také jsem se bála změny. 

Jela jsem v roli submisivní, závislé ženy. Musela jsem se rozhodnout pro zásadní změny, i když to bolelo. Nechtěla jsem totiž, aby tak jednou dopadla moje dcera. 

Vydala jsem se na „cestu zpátky k sobě“. Kdysi jsem žila jen dětmi a rodinou, nebyla jsem napojená na sebe, jako bych na Lucii zapomněla. Za posledních deset let jsem prošla mnohá temná údolí, abych mohla vyjít na světlo. 

Co konkrétně jsi se naučila? Je to to, co dnes učíš na svých workshopech a o čem píšeš ve své knize?

Určitě. S klienty velmi často řeším nezdravou, respektive chybějící sebe-hodnotu. Já jsem se po rozpadu manželství taky musela dostavět jako člověk, jako osobnost. Děti byly vždy mým velkým hnacím motorem. Vnímala jsem, že když zásadní věci nezměním, tak ony stejný model okopírují ve svých životech a nebudou šťastné. To byl pro mě nepředstavitelný scénář.

Taky jsem se musela finančně postavit na vlastní nohy. Vyhrabala jsem se ze dna a naučila vydělávat peníze. V naší rodině od toho byli vždy muži, takže změnit profesní nastavení a finančně se osamostatnit pro mě nebylo jen tak. Nebyla jsem si jistá, zda se dokáži sama uživit a dětem zajistit, co potřebují. Ale musela jsem a zvládla to :) 

Je něco, co bys chtěla všem, kdo mě sledují (a třeba budou brzy mít tvou knihu) vzkázat? 

Nikdy není pozdě, začít dělat správnou věc. I když jsme jako rodiče udělali chyby a třeba i v něčem selhali, dokud žijeme, můžeme cokoliv změnit. Můžeme začít dělat věci jinak. 

Kolikrát my dospělí stále čekáme na naše rodiče a toužíme od nich obejmout a slyšet něco jako: „Mám tě ráda a promiň, jestli jsem tě v něčem zklamala. Snažila jsem dělat to nejlepší, ale asi se mi to v něčem nepovedlo. Omlouvám se.“ Kdyby nám naši rodiče něco takového dokázali říct, určitě bychom se na ně nezlobili. Naopak. Byli bychom jim byli nesmírně vděční. Víc bychom si jich vážili. Ulevilo by se nám. 

Má kniha je poselstvím, že změna je možná. Každý musíme pracovat především na sobě, protože děti pro svůj život nepřebírají to, co říkáme, ale to, co děláme. To, co jsme a co tvoříme. Co žijeme.