06.12.2017

3 životní dary, co mi dala máma (s tátou)


Ať už na sobě zkusíte jakoukoli terapii nebo sebe-rozvojovou techniku, připravte se na to, že objevíte to, co před nějakou stovkou let věděl už strejda Freud: „Všechno se to podělalo v dětství.“ Sáli jsme informace o světě kolem nás jako houby, nekriticky jsme přejímali názory nejbližšího okolí a v podvědomí si vytvořili přesvědčení, která pak formovala náš život.

Uběhla léta a desetiletí a my se najednou divíme, že ten náš život nevypadá tak, jak bychom si přáli. A tak se otevřou dvě možnosti:

1) nadávat na osud/partnera/vládu/cokoli a zříct se zodpovědnosti, anebo
2) vrátit se do dětství a tentokrát už vědomě, dospěle smýšlejícím mozkem, přehodnotit všechny ty „pravdy“ a nastavení, co mám zaseli do hlavy – změnit naši mysl a tím změnit realitu kolem nás.

Způsobů, jak to udělat, je spousta. Někomu stačí přečíst si knihu, anebo vyslechnout motivační řeč. V hlavě vám to najednou sepne a váš život se jako zázrakem změní. Jiní potřebují dlouhodobější přístup. Můžete jít na regresi, najít si šamana nebo praktikovat meditaci. Psychiatři nabízejí terapie a v dnešní době frčí „životní koučové“. Ať už se vydáte na jakoukoli cestu osobního rozvoje, cíl je vždy stejný: dostat se hluboko do podvědomí, abychom mohli vydolovat a posléze zneškodnit všechno to, co je v něm uložené a neslouží našemu blahu. Nebudeme si nic nalhávat, je to dobrodružný, ale nezřídka kdy bolestivý proces.

Nejenže objevíte hromady sraček ve vlastní hlavě. Hořce si také uvědomíte, kolik promarněných let vás stálo to, že jste je neuklidili dřív.

Že tato léta nebyla promarněná, že vše má svůj smysl a čas… to by bylo zas na jiný článek :)

Každopádně když osvícení nepřijde naráz jako po ráně holí od zenového mistra, má sebe-uzdravující proces důležitou zastávku: zlobu, lítost a vztek. A na koho všechny ty negativní emoce najednou upřít, když sebe začínáme mít rádi a už se nechceme sebe-terorizovat? No přece na ty, co „za to můžou“, na ty, co nám všechen ten bordel do mysli zaseli, když jsme byli malí a nemohli se bránit… Naštveme se na rodiče.

Uvědomění, že právě i rodiče dělali vždy jen to nejlepší, co mohli a dokázali v dané situaci, přichází později. Později si uvědomíme i to, že ani my nejsme bezchybní :) A že tu nejsme od toho soudit křivdy, ani je napravovat, a už vůbec se za ně mstít. Že jsme si naše rodiče vybrali, protože právě od nich se naše duše na tomhle světě měla a má nejvíc co naučit… a naopak. Většina psychologů, koučů a mentorů nás bude učit rodičům odpustit – a přitom není odpouštět co. Měli bychom pustit – a bezpodmínečně milovat (neříkám, že se mi to vždy stoprocentně daří ;)).

Každá mince má dvě strany. Když jsem prošla koučinkem, uvědomila jsem si nejen stomilion negativních vzorců v mé hlavě, které jsem pak musela odstranit, ale také spoustu peckovních nastavení pro život. Nastavení, která mi rodiče nevědomky předali, a která moje „dospěláctví“ formovala k naplnění a štěstí. Teď před Vánoci, že je rok mého životního jubilea (je mi třicet) a že se mi před pár dny narodil třetí syn, jsem se je rozhodla zformulovat. A poděkovat za ně, mámě i tátovi!

Takže: Moc Vám děkuji, rodiče. To díky Vám mám hluboko v mysli uložené 3 následující pravdy…

1. Mám v životě neomezené možnosti

„Všechno jde, když se chce!“ – to byla mámina mantra.

Zpětně mám pocit, že jsem to slyšela dnes a denně: kdykoli jsem tvrdila, že se prostě nedá stihnout uklidit pokoj do večera, nebo že nejde spravit si známku dva týdny před vysvědčením. Ale taky když jsem plánovala, jak se stanu světově proslulou herečkou! Pamatuju si, jak nám mamka před usnutím zpívávala Tisíc mil a mě zaujala pasáž: „máma s tátou, který věřej dětskejm snům…“

Tehdy jsem se mamky zeptala, zda věří našim snům (zatímco já směřovala do Hollywoodu, brácha na motokárách trénoval na kariéru jezdce Formule 1). Odpověděla mi tak jasně a přesvědčivě, že se mi to zarylo do paměti dodnes: „Samozřejmě.“

Přestože teď nehraju ve světových trhácích (vlastně nehraju vůbec :)), dělám, co mě baví. Pro to upustit od kariéry herečky jsem se rozhodla – nebylo to tak, že bych si to označila za „nereálné“ a nadosmrti považovala za nesplněný dětský sen. Ostatně, kdoví, třeba mě osud jednou do Hollywoodu přece jen zavede ;) Pohled na svět skrze přesvědčení, že „všechno jde, když se chce“, je úžasný. Když jsem si řekla, že do tehdy a tehdy budeme mít v dětském domově padesát dětí – prostě tam byly. Rozhodla-li jsem se pro padesátimilionové prodeje ve firmě, staly se skutečností. Prostě to šlo, protože jsem opravdu moc chtěla ;)

2. Mám úžasný život

Máma (a v tomto případě i táta) si dali záležet na tom, abychom si už velmi brzy uvědomili, jaké máme štěstí, že jsme se narodili tam, kde jsme se narodili (a v době, v jaké jsme se narodili).

Hláška „co by za to africké děti daly“ nad nedojedeným nedělním obědem pro mě neměla abstraktní význam. Moc dobře jsem si už odmala uvědomovala, že to, co na Západě bereme jako samozřejmost, je stále pro velkou část planety nemyslitelný nadstandard.

Střecha nad hlavou, topení, jídla dosyta, vyhřátá postel. Už na cestách k moři jsme to brávali přes Rumunsko a já si pamatuju šoky z tamních vesnic (které byly první přípravkou na Nepál :)). Když jsme s našimi poprvé zavítali do třetího světa, bylo mi sotva „náct“. Na vlastní oči jsem viděla prach a špínu a chudobu v Egyptě – o pár let později pak v Keni. Rodiče mi dali příležitost poměrně záhy pochopit, že všude na světě se nežije tak, jak jsme zvyklí my, naučili mě nesoudit a nemít vlastní kulturu nutně za tu nejlepší. Koukám otevřenýma očima a vnímám otevřenou myslí… což má počátky právě v cestování s mámou a tátou. Děkuji za to a s láskou tuto zkušenost předávám dál svým dětem… ♥︎

3. Peníze jsou úžasná věc

V naší rodině se nikdy peníze nepovažovaly za „kořen všeho zla“. O bohatých podnikatelích se u večerního stolu nemluvilo jako o prevítech, co „to někde beztak nakradli“ – naopak. Tátův šéf, typický self-made man, díky kterému se naše rodina vozila už čerstvě po revoluci ve firemním mercedesu, byl v naší rodině hrdinou. Když máma zakládala firmu, měla ho tak trochu za vzor. A když jsem firmu zakládala já, dávala mi ho za vzor. „Co by ti na to řekl pan Böhme (byl Něměc)?“ a „pan Böhme vždycky říkal…“ – na tom jsem vyrostla. V přesvědčení, že peníze se dají vydělat poctivě. Že vybudovat podnik, tvořit hodnoty a dávat lidem práci je šlechetná a obdivuhodná věc.

Mamka mě naučila mít peníze ráda. Zbytečně neutrácela a šetřila, když bylo třeba, ale zároveň na penězích nezdravě nevisela. Nebyla a není lakomá. I díky jejímu přístupu vnímám finance jako příjemnou energii, se kterou je třeba pracovat: peníze točit, investovat, užívat si jich… nesedět na nich jak slepice na vejcích a nenechat si kvůli nim kazit to, co je v životě důležitější – třeba vztahy :)

Pamatuji si jednu scénku od bazénu, mohlo mi být kolem deseti. Máma vždy měla v peněžence dvě „sady“ bankovek: normálně narovnané na útratu, a pak jednu nebo dvě přeložené pětistovky, které byly jakási rezerva. Běžně bylo toto pravidlo svaté: na přeložené peníze se nesahá, ty jsou tam jen pro „nejhorší případy“. Jenže maminka nebyla robot. A právě u toho bazénu, jedinkrát, co si pamatuji, tohle pravidlo s úsměvem porušila. Už jsme odcházeli a šli kolem grilovaných kuřat a langošů, my děti na to mlsně koukaly, ale věděly jsme, že narovnané bankovky došly, tak jsme zůstávaly zticha. Když tu na nás mamka mrkla: „Ale tak si vezměte tu pětistovku a upalujte si koupit, na cokoli máte chuť!“ :) Tato příhoda vlastně odráží celý její pohled na peníze:

Peníze jsou dobrý sluha, ale zlý pán. Je potřeba dobře hospodařit, ale abychom byli v klidu, musíme taky umět vyrazit si z kopýtka. Peníze nám nemůžou diktovat, kdo jsme.

A za co vděčíte svým rodičům Vy? Mysleme na to a naplňme svá srdce vděčností… obzvlášť teď, když tu co nevidět budou Vánoce… ;)


autor článku: Mysha


novější článek starší článek

10.01.2018

Co se do knížky nevešlo: Mé dětské podnikání

Jak začíná knížka, kterou po letech odhodlávání se konečně píšu? Na hlavním autobusovém nádraží v Káthmándú, kde za pár minut potkám nejkrásnějšího Nepálce na světě, což změní život mně a následně desítkám místních dětí. Jenže abych k sobě byla upřímná, on ten můj podnikatelský příběh začal mnohem, mnohem dřív…

27.11.2017

Můj dětský domov očima dobrovolnice

Chystám se do Nepálu. Co tam budu dělat, vždyť neumím pořádně anglicky!? Prý stačí, když děti obejmu a udělám jim mámu… Tak jsem jela. Věděla jsem jen to, že jedna mladá holka jela zhubnout do Himálaje a měla v plánu tam učit děti anglicky. Dopadlo to tak, že začala pomáhat i jinak – a to ve velkém.


© 2017 Michaela Mysha Gautam