27.11.2017

Můj dětský domov očima dobrovolnice


Chystám se do Nepálu. Co tam budu dělat, vždyť neumím pořádně anglicky!? Prý stačí, když děti obejmu a udělám jim mámu… Tak jsem jela. Věděla jsem jen to, že jedna mladá holka jela zhubnout do Himálaje a měla v plánu tam učit děti anglicky. Dopadlo to tak, že začala pomáhat i jinak – a to ve velkém.

To byl příběh, který mě nesmírně oslovil. Viděla jsem ji jako odvážnou babu, která udělala něco mimořádného. Začala jsem sledovat její práci a chtěla jsem pochopit, jak to všechno myslí a dělá. Její štěstí, že má podnikatelského ducha, tah na bránu a dobré srdce… a to všechno zkombinovala. Začala uvažovat v širších souvislostech. Nechtěla shánět jednorázově peníze, sehnat a utratit. Vymýšlela, jak se uživit, jak dát práci druhým a jak udržet chod domova.

Myshina slova: „Nechytej jim ryby, nauč je rybařit.“

Přijela jsem strávit se svým synem Vánoce v dětském domově v Káthmándú. Čekalo nás krásné přijetí, těšili se na nás. Ihned jsme mezi ně zapadli. Naciťovala jsem si je, sledovala jejich režim, zvyky, a nepřestávala se každý den něčemu divit.

V kuchyni si pomáhají všichni ve skupině: jsou tam děti pětileté i šestnáctileté. Zapojí se každý, nikde není napsán žádný rozpis, ono to prostě plyne. Mezitím vstávají ostatní, připravují se do školy, dopisují úkoly, oblékají se do školních uniforem. V sedm ráno si každý vyzvedne svůj talíř a stojí frontu na kopeček rýže s čočkovou omáčkou a zeleninou. V devět se všichni sejdou, udělají „puju“ (hinduististicko-buddhistická obdoba modlitby) a společně odchází do školy. Domů se vrátí kolem čtvrté, učí se a připravují na další den, dají si večeři, mají chvíli na sebe...

Krásné večery bez televize. Bráchové a ségry jsou spolu, v hloučcích nebo ve velkých skupinách. Zpívají, vymýšlí choreografie, tancují. Mají v krvi eleganci, smysl pro rytmus, krásu i smyslnost.

Máme připravené programy z domova, začínáme jim zasahovat do života. Přijímají nás a chtějí se učit. V Česku jsem nechala udělat velké fotky z různých akcí, co pro děti tety a strejdové z domova nachystali: podlepujeme je, rámujeme a věšíme na zdi a do pokojíčků. Začíná to být útulné. Děti vzpomínají na vše, co zažili, vyrábíme koláže a je u toho legrace. Pouštíme jim muziku od Mozarta po Red Hot Chili Peppers. Je nám dobře.


Začínám si všímat, kdo se jak zapojuje: kdo je kreativní, kdo má jaké nápady, kdo je pečlivý. Chci je podporovat a v každém najít to, v čem je dobrý. Možná je to navede na vlastní cestu. Myslím na to, co říkala Mysha: „Nejde o to je jen nakrmit…“

Vánoce v Nepálu

Vánoce děti znají, i když nejsou křesťané. Povídáme jim o Ježíškovi, vyrábíme betlém, připravujeme se na Štědrý den. Také děti se připravují. Vyzdobíme dům, vyrábíme ozdoby, pečeme společně cukroví, zdobíme vánoční stromeček. Vytváříme krásnou vánoční atmosféru. Zpíváme koledy a já děti učím české písničky.

Na Štědrý den se všichni krásně obléknou a za zvuku koled zasedají k vánoční tabuli. Jednou za měsíc se uspoří peníze na maso či vejce (v mnoha běžných nepálských rodinách nemají ani to). Dnes je den D: podává se kuře. K tomu na talíř dostávají bramborový salát a rýži. Mají tolik jídla… Krásná holčička, která odmala dostávala denně hrst neuvařené rýže zalité teplou vodou, dnes vložila do úst vanilkový rohlíček. Zkřivila obličej a cukroví vyplivla: tuto chuť vůbec nezná! Nakonec si všechny dobroty zamilovala – hlavně vánočku :)

U stromečku si rozdáváme dárky. Všechny děti nám namalovaly obrázky, napsaly básničky, zabalily pozornosti. Děti také dostávají dárky. Každý se raduje za druhého, ty děti si štěstí navzájem přejí! Nikdo se nevytahuje, každý má radost z radosti druhého. Mazlí se s medvídky a panenkami – třeba jsou to jejich první hračky v životě, co jim patří.

Jak nás učí děti…

Děti nasávají vědomosti a poznání jako houby. Chtějí se učit, chtějí program, chtějí se bavit, milují výlety, milují jít do restaurace, milují se smát, tancovat. Myslí jeden na druhého, dělí se. Nikoho by nenapadlo se nerozdělit. Často jsem jim pekla různé koláče. Těšily se, že až přijdou ze školy, že je čeká dobrota a překvapení. Pokaždé ten malý koláč poctivě rozdělily, aby zbylo na každého: i když to pak byly porce o třech centimetrech čtverečních.

Je toho tolik, co bychom se od nich mohli učit. Měli bychom si uvědomit, že děti jsou všechny stejné – měníme je my dospělí. Jedna známá mi se smíchem vyprávěla, jak jí vnučka odmítla pomoct s nákupem, protože prý na to není stavěná. Ta paní ve vnučce viděla roztomilost, prostořekost, jak se v životě neztratí…. já vidím něco jiného. To, co my připouštíme a dovolíme, to je naše vina.

Měli bychom si uvědomit, co je v životě důležité. Že se nejedná o hmotné statky.

Kolik chyb jsme udělali na vlastních dětech, kdy jsme si říkali, že jim chceme dopřát to, co jsme sami v dětství neměli. Není to dobře. Mnohokrát i své děti uplácíme věcmi, jen abychom omluvili svoji nepřítomnost nebo nezájem. Kolikrát se smějeme nad tím, co nám náš rozumbrada drze odpoví. My vytváříme mantinely a my je porušujeme, děti zkouší, kam až můžou, a je na nás to ukočírovat. Měli bychom děti učit svým příkladem. Co můžeme chtít po vlastním dítěti, když se sami nepostaráme o svého vlastního rodiče? Do té doby, než pochopíme, že nejdůležitější jsou vztahy, rodina, morálka... než začneme sami u sebe – do té doby se nemůžeme divit, že se naše děti se nechovají tak, jak bychom si přáli. Vychovávat své děti k pomoci druhým, soucitu, k úctě a pokoře, k soudržnosti a rodině, k lásce – to jsou hlavní předpoklady k tomu, aby děti byly šťastné. A my vedle nich.

Toto jsou pohledy, které se vám odkrývají v dětském domově v Nepálu. Z našeho západního úhlu pohledu ty děti nemají skoro nic. Není to ale pravda, ony jsou nesmírně bohaté. Umí mít radost z maličkostí, nemají v sobě závist, jsou přející, váží si toho, že se mají dobře. Uvědomují si, že díky Myshe dostaly jedinečnou šanci: chce je učit lovit ryby, chce je přivést do života, dát jim vzdělání, přehled o světě, ukázat jim jejich možnosti. Možná jsou mezi nimi ti, kteří jednou budou pomáhat dál šířit vzdělání a Nepál bude díky nim vzkvétat. Je to teď na nich. My dobrovolníci budeme Myshe a jejím dětem pomáhat a podporovat je.


autor článku: Martina Janoušová


novější článek starší článek

19.06.2018

Thao moje, co s tebou bude?

Před několika měsíci jsme začali „vyhrožovat“, že Thao – tak, jak ho znáte – brzy skončí. Někteří mě nařkli z marketingového triku, jiní se vyděsili, že už naše orientální móda nebude obohacovat jejich šatník. Že nebudou mít šanci dál takto přispívat na pomoc opuštěným dětem. Teď je to skoro dva měsíce od doby, kdy jsem odjela do Nepálu řešit všechny problémy. Je na čase zodpovědět vaše (vyřčené i nevyřčené) otázky…

10.01.2018

Co se do knížky nevešlo: Mé dětské podnikání

Jak začíná knížka, kterou po letech odhodlávání se konečně píšu? Na hlavním autobusovém nádraží v Káthmándú, kde za pár minut potkám nejkrásnějšího Nepálce na světě, což změní život mně a následně desítkám místních dětí. Jenže abych k sobě byla upřímná, on ten můj podnikatelský příběh začal mnohem, mnohem dřív…


© 2017 Michaela Mysha Gautam